THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Horkým letním sluncem pozlacené travnaté pahorky yorkshirského kraje. Tetelící se vzduch za horizontem. Malé mestečko uprostřed údolí nikoho. Ona – prostá dívka dělnického původu bez vyhlídek na světlou budoucnost, ona – dívka bohatých rodičů s dobrým vzděláním a vkusem, přesto znuděná pozlátkem a pohodlím svého života. Sdílení stejného prostoru a pocitů přerůstá v silné citové pouto, které překračuje hranice pouhého přátelství a stává se vášnivým milostným vztahem, jehož idealizovaná podoba však nemůže a netrvá věčně…
Snímkem „Moje léto lásky“ se polský režisér Pawel Pawlikowski z původní dokumentaristické domény (je např. autorem dokumentu o Václavu Havlovi) opět vrací ke hranému filmu. Nicméně právě ona dokumentaristická profese se zdá nést výrazný podíl na zpracování a v některých ohledech i tématických odbočkách snímku. Ačkoliv by se zpočátku mohlo zdát, že „Moje léto lásky“ je žánrově jasně vyhraněným dílem, postupně vyprávěný příběh lavíruje od „pouhé“ milostné poémy či generačního fílmu s lehkým sociologickým podtextem prostoupeného zkoumáním citových, názorových a životních pohnutek dospívajících aktérů až po psychologickou studii či snímky s homosexuální tematikou, k nimž je poslední Pawlikowského počin poměrně často řazen také a při bližším pohledu nutno podotknout, že spíše neprávem.
Námětem snímku je stejnojmenný román britské autorky Helen Cross, jehož rozsah však režisér zúžil pouze na ústřední téma – tedy vztah obou dívek, vynechávaje tak širší pozadí a společenská témata v čele se stávkujícími horníky, hledáním vraha mladé dívky či hrozbou nukleárního konfliktu na pozadí Studené války. Tím režisér získal dostatečný prostor pro plastické vykreslení psychiky a pouta dvou dívek, které se svou přirozeností a organičností vzdaluje nasládlosti běžně pojímané milostné romance a současně v mnoha snímcích banálnímu, rádoby filozofujícímu tlachání o hledání sebe sama. Za velmi přirozeně napsanými dialogy takřka na hranici improvizace vyvstává křehký obraz vnitřního světa obou protagonistek: aristokratické Tamsin s vytříbeným vkusem a vzděláním, která se lehce pohybuje mezi Nietzscheho teoremi, smyslem pro estetiku a vědoucností si ženského šarmu a upřímně naivní Mony, pro kterou je její protějšek odrazem jiné a až příliš vzádelné reality. Nicméně pro Monu je přátelství a pozdější vztah s Tamsin únikem ze šedi všedního života, jehož vrůstající bezúčelnost ještě umocňuje bratrova téměř symbolická přeměna násilníka v oddanou posedlost Bohem a snahou o nalezení tolik vytouženého vnitřního klidu, jehož rovnováha je však velmi vratká. Tím Mona ztrácí poslední blízkou osobu, s níž ji svazovalo nejen citové, ale i pokrevní pouto.
Pawlikowski je výborný vypravěč a tak pouze s minimem efektů, přesto velmi jemnou a promyšlenou fabulací, pracuje s divákovými city a buduje zdaleka nebanální příběh, který od počátečních náznaků generačního nebo na první pohled prostého milostného snímku přechází v nepovrchní psychologickou studii s téměř archetypálními postupy dramatu či tragedie a velmi hezky podanou závěrečnou gradací. Sympatické je, že Pawlikowski nekategorizuje myšlenky a výpovědi svých postav, ale vtiskává jim takřka literární rozměr, který je i přes relativně pevně načrtnuté kontury reálií vytrhává z přísně definovaného prostoru a času jednoho dusného yorkshirského léta.
Jestliže obsah těží z dobře vystavěného scénáře a dialogů, forma nezapře režisérovy dřívější zkušenosti s filmovou dokumentaristikou. Často roztřesená ruční kamera, minimalistické záběry bez přílišné okázalosti, kterou zde supluje výtečný výběr exteriérů a interiérů dodávajících snímku téměř snový rozměr jakož i obecně velmi civilní přístup k látce jako takové. Šťastnou ruku měl režisér také při výběru hlavních protagonistek a vzájemná chemie mezi Emily Blunt (Tamsin) a Nathalií Press (Mona) téměř vystupuje z plátna. Erotické dusno, které mezi oběma hrdinkami vzniká, však Pawlikowski podává velmi střízlivě a bez lascivnosti; zaměřuje se tak spíše na tušené, než explicitně viděné.
„Moje léto lásky“ je nevšedním a v mnoha ohledech originálním snímkem, který svým zpracováním, přesvědčivými hereckými výkony, výtečnou hudbou (Goldfrapp) či žánrovými přechody působí mezi podobně laděnými filmy jako závan svěžího větru. Velmi civilně pojatý snímek pak Pawlikowski v druhém plánu povyšuje takřka literárně pojatou výstavbou a plynutím vyprávění a nebojí se bořit tradiční kinematografická schémata. A protože režisér očividně ctí mnohá nejen literární pravidla, vězte, že o závěrečnou katarzi nebudete ochuzeni.
To, co se zpočátku zdá být "pouhým" milostným příběhem, jakých vznikla již celá řada, se postupně transformuje v poutavou psychologickou studii jednoho vztahu dvou mladých dívek. Pawlikowski je výtečný fabulátor a tam, kde by jiní otrocky uplatnili tradiční schémata, exceluje a skloubením všech prvků povyšuje snímek nad standard běžné produkce.
8,5 / 10
Vydáno: 2004
Vydavatel: Focus Features
Stopáž: 86 min.
Režie: Pawel Pawlikowski
Scénář: Pawel Pawlikowski, Michael Wynne
Hudba: Goldfrapp, Will Gregory
Hrají: Nathalie Press, Emily Blunt, Paddy Considine, Dean Andrews a další.
Premiéra v ČR: 10.11.2005
Premiéra v SK: 06.10.2005
Civilní psychologický film pro dospívající. Nezdá se vám toto spojení? Pak jste neviděli „My Summer of Love“. Věrohodné a poetické drama odehrávající na pozadí prosluněné letní venkovské šedi Vám otevře dveře do srdcí dvou mladých dívek, které prožívají něco, něco … něco opravdu velkého. Příběh o setkání, jemném citu a nečekaném konci je korunován kvalitními hereckými výkony a zajímavým pojetím filmařiny Paula Pavlikovskyho. Po dlouhé době snímek se skvěle vystavěným a nikterak křečovitým závěrem, který působí velmi nenuceně a přeci překvapivě. Bravo.
trošku ten konec, ehmm...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.